Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sklo, ze kterého pil nebo jedl skoro každý

29. 12. 2015 10:58:49
Duritka. Tlustostěnná sklenička tvarem připomínající květ. Kdo z nás ji neměl nebo stále ještě nemá doma? Dá se z ní pít horký čaj i studená voda. Dnes už jí tak trochu pohrdáme jako reliktem socialistické estetiky. Její historie

Z Chyšky až na sever

Počátek historie téhle sklárny je potřeba hledat až na Vysočině. Právě tam se v roce 1837 v obci Chyška u Havlíčkova Brodu v židovské rodině narodil Josef Inwald. Bystrý muž s nesporným podnikatelským talentem. Už v pětadvaceti letech založil v Německém Brodě svou první sklárnu, o dvanáct let později otevřel další huť v nedaleké obci Střelecká, kde zaměstnával 400 lidí. V roce 1874 otevřel Josef Inwald další sklárnu, tentokrát na pražském Zlíchově. Zde nalezlo práci dalších pět set lidí. Není jistě bez zajímavosti, že mezi nimi byl i otec písničkáře a herce Karla Hašlera. O zhruba dvacet let později Inwald ve své sklářské expanzi pokračoval a převzal upadající sklárnu v Poděbradech. Postavil ji na nohy a specializoval na sifonové lahve. Těsně před koncem 19. století přišel Inwald podnikat také na sever Čech. Ve sklárně v Hudcově u Teplic začal s výrobou okenních skel a stolního nádobí z mušelínového skla, což je velmi jemný, zároveň ale velmi tvrdý a odolný materiál. Inwaldovy sklárny měly zastoupení v mnoha evropských zemích i v zámoří a všude si jeho výrobky vydobyly dobrou pověst. Svědčí o tom i četné úspěchy na mezinárodních výstavách.

Sklář šlechticem

Josef Inwald na konci devatenáctého století platil za významnou osobnost českého průmyslu i veřejného života. Byl členem českého zemského sněmu a pražské městské rady, prezidentem úvěrového spolku Živnostenské banky, členem ústřední komise pro světovou výstavu v Chicagu a prezidentem zemské jubilejní výstavy v Praze. Dnes už možná trochu legračně může působit jeho funkce velitele a vedoucího kanceláře císařskokrálovského soukromého měšťanského pěchotního sboru v Praze. Za své aktivity získal četná ocenění. Například rakouský Záslužný kříž, srbský Takovský řád nebo španělský řád Karla III. Nejvyšší poctou, kterou se Josefu Inwaldovi dostalo, bylo povýšení do šlechtického stavu. Rozhodnutím císaře Františka Josefa I. mu byl v roce 1901 udělen predikát von Waldtreu. Dostal také erb, ve kterém byla sova sedící na skále a dvě zlaté jedle.

Poslední akvizice: Rudolfka

Krok, kvůli kterému si Inwaldův sklářský koncern v našem seriále o sklárnách připomínáme, učinil Josef Inwald rok před svou smrtí. Tehdy totiž koupil objekt válcovny jemného plechu s přilehlým dolem Rudolf v Dubí u Teplic. Šlo o zkrachovalý podnik, který ještě o pár let dříve patřil k největším svého druhu v monarchii. Inwald ho během jediného roku přebudoval na sklárnu nazvanou Rudolfova huť. Krátce na to, v květnu 1906, Josef Inwald von Waldtreu zemřel. Jeho podniky převzali synové Rudolf a Oskar a otcovo malé impérium záhy převedli na akciovou společnost. Společně ale bratři firmu nevedli dlouho, starší Rudolf zemřel už v roce 1915. Sklárny se pod hlavičku akciovky úspěšně rozrůstaly. V roce 1918 zaměstnávala společnost Sklárny a rafinerie Josef Inwald, a. s na tři tisíce lidí. Největší z provozů firmy byla právě Rudolfova huť. Ve dvacátých letech tu pracovalo kolem 1300 lidí.

Duritky, boule, barolac

Rudolfova huť se zapsala do historie především jako sklárna, kde se vyrábělo účelné a zároveň esteticky hodnotné lisované dekorační a stolní sklo. Sklárna za to vděčila Rudolfu Schröterovi, rodákovi ze Saska, který do firmy přišel v roce 1912. Neměl sice výtvarné vzdělání, ale díky svému talentu se stal hlavním návrhářem podniku. Právě Schrötter je autorem v úvodu zmíněné duritky, ale i celé řady dalších dnes už legendárních výrobků Rudolfovy hutě. Určitě budete znát stolní řadu Bull tedy Boule. Jde o hladké skleněné nádobí dekorované na okrajích řadou skleněných kuliček. Možná máte doma některou z váz s nápadnými zvířecími nebo rostlinnými motivy z řady Barolac, a u babičky v příborníku byste asi našli žlábkovanou mísu nebo dózu z řady Lord. Rudolf Schrötter působil ve firmě i po znárodnění v roce 1945. Do důchodu odešel až v roce 1958. Výrobky z Rudolfky si designovou kvalitu udržely i pak. Do závodu totiž nastoupili mladí výtvarníci, kteří ve Schrötterově práci pokračovali.

A co stalo mezitím?

Po úspěchu z prvního dvacetiletí po smrti zakladatele firmy přišly těžké časy. Hospodářská krize společnost málem položila, například sklárnu v Poděbradech převzala Česká eskomptní banka v Karlových Varech, závod měl být srovnán se zemí a pozemky rozprodány na stavbu rodinných domů. Z projektu naštěstí pro nákladnost sešlo. Továrnu koupil Leo Moser a továrnu zachránil. Úplný bankrot firmy Inwald odvrátila až půjčka se státní garancí. Po připojení Sudet k nacistickému Německu přešla společnost pod Drážďanskou banku, od které ji odkoupil Rakušan dr. Holler. Oskar Inwald zemřel v prosinci roku 1938 ve Vídni. Jak jsme v úvodu zmiňovali, Inwaldové byli Židé a i jejich životní partneři byli často z židovských rodin. Někteří členové rodiny, jako například část některé z dětí sestry Rudolfa a Oscara Adele, proto nepřežili holocaust. Jiným se podařilo uprchnout do zahraničí. Potomky sklářské rodiny Inwaldů dnes najdete v Německu, Velké Británii nebo v USA.

Autor: Jiří Kindl | úterý 29.12.2015 10:58 | karma článku: 19.73 | přečteno: 1254x

Další články blogera

Jiří Kindl

Jak se hasila chata.

Takže i dnes se s vámi podělím o další úsměvnou příhodu z doby, kdy u nás panovala tuhá totalita. Popsal jsem příhodu tak, jak jsem ji zažil.

4.4.2017 v 16:55 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 625 | Diskuse

Jiří Kindl

Jak se v jedné vsi v době totality stavěl Národní výbor.

Psával jsem věci politické a teď jsem se rozhodl, že se s vámi podělím o jednu úsměvnou příhodu z doby, kdy u nás panovala tuhá totalita.

31.3.2017 v 18:53 | Karma článku: 26.21 | Přečteno: 954 | Diskuse

Jiří Kindl

Rusko 2

Takže další díl o práci ruských špionážních agentur. Čerpla jsem to z uvedené knihy a je tam toho mnohem víc. Jinak je to kniha velmi zajímá a dobře se čte. O spoustě věci jsem vděl kuse z tisku, ale tady je to rozvedené

29.3.2017 v 16:52 | Karma článku: 19.88 | Přečteno: 606 | Diskuse

Jiří Kindl

Rusko

Přidal jsem další díl z knihy Putinovi agenti a přidám i další případy. Budou stejné zajímavé a některým se to nebude líbit.

28.3.2017 v 13:56 | Karma článku: 23.49 | Přečteno: 678 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Šťavnatá sobota: kácení v lese a vařená kočička

Sobota ve znamení motorové pily a kosy. Taky Smart, který zjistil, že není terénní SUV. Manžel s rozdrápanýma rukama, žena s hlínou pod nehty, vodáci asi ve sto lodích. Ploučnice je někdy jak Václavák v podvečer.

24.6.2017 v 22:32 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jan Tichý

Chata mne na stará kolena vyučí

Sic má kolena nejsou tak stará, vyučovat se nechávám už jen životem. Dle hesla: „neuč se, život tě naučí“. V mládí (to se tenkrát nosilo) jsem se učil, a protože na učňák jsem byl moc „chytrý“, vrhl jsem se na gympl a na vysokou.

24.6.2017 v 20:05 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 283 | Diskuse

Jarmila Kamenáčová

Čtyři ženské na chalupě

Není nad pohodu. Když vás nikdo tzv. neprudí. Kdy můžete být sama sebou a to navzdory reklamě bez masek líčidel, ale i bez všech "nutností", kterým podléháme a přitom nás tísní, bez korzetu stresu.

24.6.2017 v 16:40 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 384 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem byl u věštkyně

Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.

24.6.2017 v 16:07 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 362 | Diskuse

Dana Adámková

Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte.

24.6.2017 v 12:11 | Karma článku: 13.03 | Přečteno: 298 | Diskuse
Počet článků 23 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1110

Jsem absolvent střední školy, který se zajímá o historii. Čtu knihy zajímající se zejména historií, které píší historici. Zejména mě zajímá historie Židů.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.