Stručné dějiny Židů na Slovensku

Dovolil jsem si z pramenů a zejména knihy Ján Mlynárik  „Dějiny Židů na Slovensku sepsat podstatné o historii Židů na Slovensku do roku 1945.

     První zmínka o židech v Uhrách (Slovensko) je z roku 903. Jedná se o celní správu, kde se uvádí, že židovští obchodníci na středním toku řeky Dunaje navštěvují české knížectví. Dějiny Židů na Slovensku jsou pevně spjaté s dějinami Slovenska. V 11 století sídli zejména v Bratislavě, Trnavě a Nitře, kde měli náboženskou obec. Uherští králové v 11 a ve 13 století vydali několik nařízení, ve kterých stanovili povinnosti a práva Židů, kterými regulovala jejich hospodářský život.

       Nejlépe se Židům žilo za padesátiletém panování krále a císaře Zikmunda.  Jeho vlídnost k židům na druhé straně budila antisemitismus, který vyvrcholil roku 1446 na den Božího těla, kdy vtrhli bratislavští obyvatelé do Židovské ulice, kde vyrabovali domy a synagogu. V té době mnoho židů přistoupilo na křesťanskou víru. Od 15 století již noví Židé do Bratislavy nepřecházejí.

      Židé v Uhrách svými daněmi platili války jako za vlády Vladislav II Jagelonského, Ludvíka II Jagelonského. Z krále Vladislava II došlo v Trnavě k upálení 14 Židů. Důvodem byla skutečnost, že se ztratilo křesťanské dítě a rozšířila se pověst, že jeho krev použili k rituálním obřadům Židé. Začalo mučení, při kterém se ženy doznaly k tomuto skutku. Trnava nechala vyhotovit sochu dítěte, která byla umístěna u brány, kudy procházeli židé vyhnaní z města. Socha u brány byla na uvedeném místě až do roku 1850.

       Přesto, že Židé byli pronásledováni, byl jim mnohokrát sebrán veškerý majetek, dokázali se vždy zvednout od 19 a výrazněji ve 20 století dokázali na Slovensku ovládnout do značné míry hospodářský a finanční život. Svou obratností, cílevědomostí a vzděláním částečně převyšovali okolní obyvatelstvo, což vzbuzovalo alergii a závist.

        V roce 1918 vzniklo Československo. V té době na Slovensku žilo 136 000 obyvatel hlásící se k židovské víře. Přičlenění Slovenska k Čechám se ukázalo, že v Československu, žijí dvě skupiny Židů. Židé na Slovensku byli více ortodoxní v Čechách liberální. Židé v novém státě měli veškerá práva. Přesto jich 5 859 dostalo certifikát k vystěhování do Palestiny, kde zakládali Kibuce a podíleli se na vysušování močálů.

      V roce 1938 vyhlásilo Slovensko autonomii.  Židé na Slovensku podcenili antisemitskou politiku vlády na Slovensku. Některé z nich uklidnilo prohlášení Josefa Tisa, že křesťanského režimu se nikdo nemusí bát, že tento režim bude milosrdný, a že se nebude opičit po cizích vzorech. Jenže antisemitismus na Slovensku začal pomalu nabývat na síle, nevíce útoků na židovské obyvatelstvo směřovalo ze strany Hlinkovy gardy. Antisemitismus na Slovensku se šířil prostřednictví vysílače ve Vídni. V Trnavě v prosince 1938 došlo ke zhanobení synagogy, vytloukání výloh židovských obchodníků, bytí a okrádání Židů.  Další vlna nepokojů zasáhla Spiš. Představitelé Židovských organizací se obraceli na Tisa. Ten nařídil představitelům Trnavy, aby do doby než budou přijaté židovské zákony, nic nepodnikali a dbali o pořádek.  Nacionalismu zasáhl akademickou půdu. Nejdříve to začalo protičeskými projevy a následně protižidovskými vystoupeními. Rezoluce Spolku slovenských mediků ze dne 29. 11. 1938 požadovala zavedení numerus nullus pro židovskou národnost a náboženství. Zfanatizována akademická mládež vykřikovala hesla „ Chceme árijské paragrafy“ nebo demagogické výkřiky „ Židům srdce puká tu je rektor Tuka. Ve Slovenském sněmu vystoupil poslance Alexander Mach, který zde prohlásil, „ že Židé byli z největších nepřátel a jedno z neštěstí Slovenského národa. Dovolával se končení řešení. Násilnosti na židovském obyvatelstvu na celém Slovensku nabývali na síle.

        Dne 09 září 1941 přijala vláda nařízení č. 198/ 1941 Sl. O právním postavení Židů, které vstoupilo do podvědomí jako „Židovský kodex“ Byl to jeden z nejkrutějších protižidovský zákonů v novodobých dějinách Evropy. Měl 270 paragrafů a měl více paragrafů než základní zákon ústava. Věrně kopíroval norimberské rasové zákony, ale co do počtů paragrafů jej převyšoval. V nacistickém Německu byl označen jako vzor pro jihovýchodní Evropu pro svoji důslednost a důkladnost. Židovský kodex omezoval veškerá práva židovských osob, nařizoval veřejné označení Židů, zrušení veřejného listovního tajemství, zákaz stěhování.  Dále obsahoval vyloučení ze škol, vyhnání ze synagog, které přešly do vlastnictví státu. Bylo zakázáno zaměstnávat Židy ve státních službách a svobodných povolání. Židům na základě uvedeného kodexu byly odebrány osobní věci jako fotoaparáty, rybářské pruty, kožichy, šperky, obrazy, vyznamenání, sochy a tak dál.

         Biskupové na konferenci v Nitře, zaslali Tukovy protestní Memorandum, proti rasistickému přístupu Židovského kodexu a žádali ochranu  židokatolíku, protestovali proti zákazu studia židovských dětí na středních a vysokých školách a protestovali proti zákazu smíšených manželství. Ze strany Tuky nedošla žádná odpověď a tak se biskupové obrátili na Tisa, kterého osobně navštívil. Ten slíbil nápravu, ale dál se nic nedělo. To co se dělo na Slovensku neušlo pozornosti Vatikánu, zejména Židovský kodex. Vatikán vyslal za Tisem internuncia Msgre.  Burzia, který v polovině května 1941 navštívil Tisa. Při návštěvě Tisa jej upozornil, zejména na tu skutečnost, že Židovský kodex přesně kopíruje norimberské zákony. Ten mu slíbil nápravu, která nastane po té, co bude svolána biskupská konference. Z důvodu, že se stále na Slovensku, co se týká Židovského kodexu, nic nedělo, nařídil dne 18 října 1941 podsekretář Msgre. Tardini, Burziovi, aby protestoval písemnou notu. Dne 12. listopadu 1941 předal státní tajemník Vatikánu kardinál Maglione velvyslanci u Svatého stolce Karlu Sidorovy písemnou notu ve které se uvádí „ Svatý stolec přijal s hlubokým žalem zprávu, že i na Slovensku, kde se téměř všechno obyvatelstvo hlásí k nejlepším katolickým tradicím, bylo dne 9 září t.r.  uveřejněno vládní nařízení jež ustanovuje zvláštní rasové zákonodárství, obsahující různá opatření otevřeně odporující katolickým principům „ Na tuto notu odpovědělo Ministrovo zahraničí až dne 23. května 1942, kde uvedlo, že po vyvezení Židů ze Slovenska je součástí rozsáhlého integrálního programu, ve kterém bude půl milionu Židů vysídleno do východní Evropy a slovenští Židé budou umístěni v okolí Lublinu a na Slovensku zůstane jen malá židovská menšina. Rozpory mezi Vatikánem a Slovenskem se stále víc a víc prohlubovaly. Tiso ani Tuka oficiálně nepřijali  Msgre Xaveria Rittera a nebyl mu udělen jako papežskému nunciovi agrément. Funkci doyena diplomatického sboru odmítla vláda Slovenska uznat velvyslanci diplomatického sboru Vatikánu a přidělila ji velvyslanci německému. Vatikán do Bratislavy vyslal jenom internuncia, to samé přidělil jako velvyslanci Sidorovi.

        Přes protesty Vatikánu začala na Slovensku příprava na deportaci Slovenských Židů. Byli násilně dislokování do ghett a pracovních táborů na základě nařízení č. 153 /1941. Pracovní povinnost se týkala všech Židů od 16 let do 60 let. Židé zařazeni do pracovních táborů museli nosit baret tmavé barvy a později modré barvy. Židé v pracovních táborech byli levnou pracovní silou.

        Dne 23 a 24 října 1941 navštívila delegace ze Slovenska Hitlerův hlavní stan. Delegace byla ve složení Tiso, Tuka, Mach, Čatloš v doprovodu velvyslanců M. Černáka a H. Ludina. Jednalo se o židovské otázce na Slovensku a nacisté přislíbili pomoc.  Dne 24 října proběhlo druhé jednání, kterého se zúčastnil Himmler, Ribbentrop. Zde seznámili slovenskou vládu s plánem vybudovat v Polsku tábor, kam budou přemístěni Židé z celé Evropy.  To se líbilo delegaci ze Slovenska a nabídli k vystěhování Židy na Slovensku. Od přelomu listopadu do prosince 1941 jednal Tuka a Ludin s nacisty o vysídlení Židů ze Slovenska a Slovenská vláda se zavázala, že za každou deportovanou osobu zaplatí 5 000 Ks, na úhradu osídlovacích nákladů. Za deportace Židů odpovídal Wisliczeny a Ludin. Představitelé židovský obcí před hrozící deportací vypracovali memorandum, ve které Tisa a vládu upozornili, že deportace Židů ze Slovenska je v rozporu normami mezinárodního práva a i se slovenskými zákony. Tiso na memorandum nikdy neodpověděl ani slovenská vláda. Věděl od důstojníků armády co se se Židy na okupovaných území děje. Přesto v Holíči prohlásil, že Židé odcházejí do země, kterou jim daroval Hitler. Deportaci obhajoval slovy: „ Prý zda je křesťanské to, co se děje se Židy. Je to lidské?  Není to zločin?.... Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit svého nepřítele ?.... že Slovákovi židovský živel ohrožoval život o tom není třeba nikoho přesvědčovat. Bylo by to vypadalo ještě hůř, kdybychom se od nich nebyli včas očistili. A udělali jsme to podle příkazu božího, Slováku shoď a zbav se svého škůdce. „ Zástupce Vatikánu Msgre.  Burzia informoval Vatikán o hrozbě hromadné deportace všech slovenských Židů. Vatikán na žádost papeže Pia XII začal okamžitě prostřednictvím Msgre. Bernardiniho, Msgre Rotta a Vatikánského sekretáře kardinál Maglioniho protestovat proti chystané deportaci Židů a to i přímo u Tisa. Jak říkají historici, byla tu bubnová palba Vatikánské diplomacie. Jedině co mohl Vatikán, mimo protestů udělat bylo to, že  mons. Tisovi nebylo potvrzeno jeho jmenování tajným komorníkem a to mu nepotvrdil ani Papež Pius XI a ani papež Pius XII stejně mu byl odňat titul monsignora a v nomenklatuře Vatikánu se dostal na úroveň Msgre.  Stejně tak na Slovensku se snažili biskupové křtít Židy, aby se vyhnuli deportaci i za cenu vlastního zatčení.

      Dne 21. března 1942 vyjel ze Slovenska první transport a dne 21. března 1942 odjel druhý transport, kdy do 25 dobytčích vagonů muselo nastoupit 40 osob směr Osvětim. V prvních transportech byly jenom mladé ženy ve věku 15 – 30 roků, které přišly z domovů ponížené a oloupené.  Třetí transport vyjel mladými Židovkami dne 2. dubna 1942 a bylo v něm, 965 osob. Celkem vyjelo ze Slovenska 6 transportů s mladými Židy a jejich počet dosáhl 5 836 osob. Kdo na to měl zejména podíl, byl Mach a Tuka. Dne 10. dubna 1942 se sešel Tuka s R. Heydrichem a cílem jednání bylo eliminovat trvalý nátlak vatikánské diplomacie. První rodinný transport odešel dne 11. dubna 1942. Začátkem května přišlo na řadu východní Slovensko, kde žilo nejvíce Židů.  Desátý transport ze Slovenska vyjel 29. dubna 1942 a opět to byl rodinný transport.  Ve většině případů rodinné transporty šly rovnou do plynu. Dne 20 října 1942 vyjel ze Slovenska poslední transport, ve kterém bylo 848 duševně nemocných shromážděných ze všech léčebných ústavů. V roce 1942 bylo ze Slovenska vypraveno celkem 57 transportů do Osvětimi. Celkem bylo deportováno 57 752 osob.  Smrt ve vyhlazovacích táborech našlo kolem 57 000 slovenských Židů.

      První transporty se týkali Židů, kteří měli slovenské občanství. Jejich deportace byla v rozporu se Slovenskou ústavou. To bylo důvodem, proč dne 15 května 1942 byl za 24 minut přijat ústavní zákon, který zbavoval Židy státního občanství a konfiskaci majetku.  Tím přijatý ústavní zákon legalizoval deportaci Židů. Židé odcházeli do transportů se zavazadlem o obsahu 50 kg. Byli ve většině případů cestou o zavazadlo okradeni. Nejvíce při okrádání Židů se vyznamenal Anton Vašek pracovník ministerstva vnitra.  Zajímavé je porovnání s Maďarskem, na které byl činěn nátlak na Horthyho samotným Hitlerem, aby vydal maďarské Židy a ten prohlásil, že za své Židy odpovídá jako za maďarské občany a sám bude rozhodovat, jak s nimi naloží.  Do roku 1944 kdy jej svrhly šípové kříže ani jeden maďarský Žid neměl podobný osud jak Židé na Slovensku.03

        Na Slovensku došlo díky tlaku Vatikánu k zastavení deportací. Ve Slovenském sněm seděli biskupové, kterých tam byla třetina, a ti už nemohli nereagovat na tlak Vatikánu.  Přesto tlak na Slovenský sněm k obnovení deportací neustával a to jak ze strany luďáckého vedení, tak ze strany Tuky, Macha, a zejména Eichmana s poukazem, že na Slovensku je ještě 3 000 Židů.  Přesto k dalším deportacím už nedošlo a tlak ze strany Tuky a Macha a luďáků skončil v roce 1943, kdy došlo k porážce nacistů na východní frontě a úplně ustal v době, kdy spojenci se vylodili v Itálii a spojenci antifašistické koalice připomínali Slovensku zodpovědnost za genocidu Židů a potrestání těch, co se na genocidě podíleli.