Osudových šest dnů, které znamenaly konec demokracie v Československu.

Jak je všem známo,  25. únor 1948, znamenal završení převratu v Československu. Pokusil jsem se, na základě historických knih zabývající se touto dobou, shrnout vše podstatné, co těmto neblahým událostem předcházelo.

Příprava na střet

     Komunisté, podle průzkumu začátkem ledna 1948 zjistili, že pokud budou volby stanovené na jaro, získají pouze 28 procent hlasů. Někteří odhadovali počet hlasu pro KSČ k 10 procentům. Rozhodli se proto provést mocenský převrat a jít s opozicí do konečného střetu. Komunisté ovládali v té době rozhlas, telefonické a telegrafické spojení a co bylo důležité, na jejich straně bylo včasné zpravodajství ze strany StB, OBZ (obranné zpravodajství),  ZOB (zemský odbor bezpečnosti) a pak to byli agenti, které měli nasazeny v opozičních stranách. Např. jako byl agent V -101- Vilinský, vedoucí sekretariátu slovenského demokratického ministra I. Piotora. Díky těmto skutečnostem komunisté předem věděli, co opoziční strany připravují a měli dost času se na střet s opozičními stranami připravit.  Komunistickým stratégům bylo zřejmé, že moc ve státě mohou získat jenom silou. Zbývalo pouze najít příležitost k vyhrocení sporu s opozičními stranami a provést státní převrat zabalený do hávu legality. Nacisté tomu výstižně říkali - Machtergreifung. Hlavní a rozhodující úlohu měl hrát bezpečnostní aparát.

Střet  

       Rozhodujícím datem byl 13. únor 1948, kdy se sešla vláda na svoji 133 schůzi a měla projednat zákon o národním pojištění a jako druhý bod byla zpráva ministra spravedlnosti Drtiny o takzvaném krčmaňském případu (krabičková aféra, či krabičkový atentát je skandál, který propukl v roce 1947 a jednalo se o neúspěšný atentát na Petra Zenkla, Jana Masaryka, Prokopa Drtinu a vyšetřování prokázalo, že za tím stojí komunisté). Komunisté díky agentu V – 101 věděli, co přijde, a při projednávání ruhého bodu programu dělali vše, aby nebyl druhý bod programu projednán. Ten nakonec projednán nebyl, z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra Noska. Podařilo se ale opozici prosadit usnesení vyzývající zemského velitele SNB plukovníka Dybala, aby do rozhodnutí vlády nečinil žádné personální změny. Ten měl odvolat posledních osm nekomunistických velitelů SNB v Praze a na jejich místa dosadil členy KSČ. Před zasedáním vlády byl v parlamentu kritizován Sbor národní bezpečnosti. Kritika se snesla na SNB z důvodu, že do SNB byli přijímáni pouze členové KSČ a ti, co nebyli ve straně, byli nuceni ke vstupu do KSČ.

      Dne 17. února bylo další zasedání vlády. Hned v počátku vystoupil Zenkl a dotázal se Gottwalda, zda bylo splněno rozhodnutí vlády o neplatnosti Dybalových příkazů a jejich odvolání. Opět nebyl přítomen ministr vnitra Nosek, kterému komunisté zakázali ukazovat se na veřejnosti. Nosek na příkaz strany ulehl s „diplomatickou“ chřipkou.  Došlo k ostré hádce a Gottwald schůzi přerušil se slovy, že demokraté připravují převrat a jel referovat Beneše. Ten jej ujistil, že žádnou vládu bez komunistů nepodepíše. Gottwald se vrátil a schůzi vlády ukončil, aniž byl projednán jediný bod a další schůzi svolal na 20. února.

      Dne 19. února vydává ministr vnitra signál Alfa, na základě kterého se ku Praze začal stahovat pluk SNB, který se usadil v kasárnách ve Vršovicích a v Ruzyni. To, co opozice nevěděla, byla skutečnost, že na závodech jsou Lidové milice, dříve Rudé gardy, které jsou vyzbrojeny a místo práce se cvičí k boji. V té době byly vydávány za Závodní stráž údajně k ochraně závodů. Téhož dne letadlem přiletěl do Prahy Valerian Zorin náměstek ministra zahraničních věcí. V Moskvě očekávali, že opoziční ministři podají demisi a stejně tak na to čekali komunisté, kteří díky agentům to věděli předem a úmysl podat demisi uvítali. Věděli, že demisi musí podat menšina, aby vláda nemohla být podle zákonných předpisů rozpuštěna. Zorin si vyhlédl dva politiky.  Jana Masaryka, kterého rychle přemluví k tomu, aby případnou demisi nepodal. Ten to slíbí a ulehne do postele a zašle vládě vzkaz, že jej postihla laryngitida a že musí zůstat v kolébce. Druhý vyhlédnutý politik je sociální demokrat Majer i ten tlaku ze strany Zorina podlehne a sdělí, že je nemocen.

Finále

       Dne 20. února v deset hodin začíná zasedání vlády, kam se dostavili komunističtí poslanci, sociální demokraté a Ludvík Svoboda.  Jan Masaryk se omluvil, že je nemocen. Zenkl zasílá Gottwaldovi dopis, ve kterém se jej ptá, zda byl splněno usnesení vlády ze dne 13. února 1948. Gottwald neodpoví přímo a Zenkl obratem sdělí, že se schůze nezúčastní. Zenkl a jeho spolupracovníci telefonují Benešovi, a sdělí mu, že opoziční ministři vlády podají demisi. Jak uvedené sdělení Beneš přijal, není jednoznačně jasné. Podle Zenkla úmysl podat demisi Beneš přivítal, podle sekretáře Smutného demisi kategoricky odmítl.  Následně se sešli národní socialisté, ministři lidové strany a slovenské strany. Podali demisi, kterou odvezli na hrad, ale Beneš je nepřijal, protože očekával komunistickou delegaci. Demisi tedy předali sekretáři Smutnému.  Doufali, že se k demisi připojí tři ministři sociální demokracie. Tím pádem by měl Beneš možnost jmenovat novou vládu nebo rozpustit parlament a vyhlásit volby. Sociální demokracie se odmítla k demisi připojit a odmítl to i Jan Masaryk. Tím podalo demisi jenom dvanáct ministrů a vláda je usnášení schopná. Komunisté se rozhodnou, že dne 21. února uspořádají demonstraci na Staroměstském náměstí. Okamžitě se rozjedou spojky, aby dne 21. února svezli na Staroměstské náměstí dostatečný počet nespokojených lidí. Sváží se pracující od Kladna až po Plzeň.

      Dne 21. února v 10:00 hodin na Staroměstském náměstí probíhá demonstrace pracujícího lidu a jak později přiznal hlavní organizátor Jiří Hájek, demonstrujících bylo kolem 12 – 15 000. Hrdinský patos byl jenom v malém okruhu lidí, jinak projev Gottwalda probíhal bez hlubšího zájmu. Gottwald ve svém projevu vyzve k zakládání akčních výborů a sdělil, že pokud nebude jmenována vláda podle přání komunistů, vynutí si to silou.  Už od dvacátého února zahájil rozhlas, který ovládali Bohuslav Lastovička, Mirko Očadlík a Jiří Hronek, mediální masáž obyvatelstva. Nepohodlní pracovníci rozhlasu byli propuštěni.  V tu dobu se pořádal ples národně socialistické strany. Zástupce letecké továrny Lockheed Vladimír Kabeš, byl přítomen uvedenému plesu. Zde se setkal s Miladou Horákovou, která mu jen tak mimochodem řekla, že demokratičtí ministři podali demisi. Tuto skutečnost nevěděl a považoval uvedené sdělení za znepokojující. Byl Horákovou ujištěn, že věci mají pod kontrolou, není se čeho bát. Zeptal se jí, kde jsou ostatní demokratičtí ministři a Horáková mu odpověděla, že na Štrbském plese, kde se pořádají závody v lyžování. Kabeš požádal starostu Sokola, aby členy uvedl do pohotovosti a bylo mu sděleno, že rovněž jsou na lyžařském závodě ve Štrbském plese.

     Dne 22. února v Praze je ustanoven Svaz československého přátelství a koná se sjezd Závodních rad. Politická komise vytváří Lidové milice (které již byly utvořeny dávno a to od 9. května 1945), kterým jsou z Brna dovozeny potřebné zbraně a LM vyráží do ulic. Začínají hlídkovat a obsazují důležité budovy. Co je nejdůležitější - jsou vytvořeny akční výbory tzv. k ochraně veřejného života, které nemají žádnou oporu v zákoně a které jenom do 26. února zatknou 460 lidí, většinou okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců. Přebírají ministerstva, podniky, sdělovací prostředky. Je zesílena ostraha hranic a také je zesílená ostraha Hradu. Komunisté si pochvalují ostrahu hradu, protože v zaměstnancích přítomnost SNB kolem Hradu vyvolala strach. Je vydán příkaz papírnám ve Štětí, Větřní, Plzni nedodávat novinový papír opozičním novinám a tisku. Byla zavedena předběžná cenzura a byl zákaz vydávat protilidový tisk a o tom, co je protilidové rozhodovalo SNB. Údajně závadný tisk byl ničen.  Probíhalo zatýkání lidí v okolí představitelů opozičních stran a také lidí, kteří se podíleli na vyšetřování mostecké a krčmaňské aféry. Byli i zatčeni soudci a vysoký funkcionář ministerstva spravedlnosti Zdeněk Marjánek, který následné brutální výslechy nepřežil. Jak zatčení později vypověděli, vyslýchali je vyšetřovatelé mluvící rusky a vydávali se za orgány NKVD.

      Dne 23. února v 11: 00 hodin přichází k prezidentovi Benešovi Gottwald a ministr vnitra Nosek. Vysvětlují mu nutnost nezákonného zatýkání a nezákonných prohlídek tím, že je nutné udržet pořádek, protože podle komunistů hrozí chaos a podle ministra Noska jedná se i o špionážní aféry. Podle osobního lékaře Beneše Klingera došlo k ostré výměně názorů mezi Benešem a Gottwaldem. Beneš odmítl podepsat demisi ministrů a Gottwald mu sdělil, že si to dělnictvo vynutí a dojde ke krveprolití. Setkání bylo ukončeno, aniž Gottwald něčeho dosáhl. Byly zahájeny prohlídky sekretariátů demokratických stran. V 16: 00 hodin přijímá Beneš národní socialisty a podle Ripky se s Benešem shodli na popisu událostí a Beneš jim slíbil, že demisi nepodepíše a komunistům neustoupí. Zatím bylo ústředí demokratických stran obsazeno SNB a Lidovými milicemi. V poledne 150 příslušníku SNB provede prohlídku sekretariátu Národní strany v Praze, která trvá čtyři hodiny.  Před budovou sekretariátu se shromáždí protestující studenti, které vytlačí dva tisíce příslušníků SNB. Zde se mezi studenty zrodí návrh jít za prezidentem.

     V 19:00 hodin začal pochod studentů na Hrad. Zúčastnilo se jej 3 000 osob. SNB je nerozehnalo, protože nemělo k dispozici dost příslušníků SNB.  Studenti dojdou až na Hrad a po delším váhání je prezident přijme. Je vybraná delegace a to poslanec Lesák, studentští funkcionáři M. Fic, V. Štafl, J. Votápek a V. Foukalová. Prezident vchází do sálu a oni před sebou vidí unaveného muže v obličeji šedivého, který do sálu vešel kulhavým krokem, bezvládnou ruku měl na prostředním knoflíku dvouřadového saka. ( Beneš trpěl vysokým tlakem a prodělal několik mozkových příhod a první dvě mozkové příhody prodělal už v Anglii ) Sdělili prezidentovi, co se v Praze děje, že mosty, veřejné budovy, ulice, jsou obsazeny hlídkami milice a požádali jej, aby vystoupil a pronesl k národu řeč a vrátil moc do rukou ústavních orgánů. Beneš ztěžka mluvil, nemohl nalézt vhodná slova. Studentská delegace u Beneše ničeho nedosáhla. Odcházejí zklamaní. Cestou domů, když se rozcházejí, SNB je spolu s Lidovými milicemi zmasakruje.

      24. února v 12:00 hodin komunisté vyhlašují hodinovou generální stávku, které se zúčastní v Praze 191 398 pracujících. Ti, kteří se nezúčastnili, jsou později propuštěni. Stávku komentoval státní rozhlas, který byl v rukách komunistů. V 12:00 hodin v rozhlase zazněly sirény a pak začaly projevy s mediální masáží. Vše bylo perfektně zrežírováno.  Kolem 14:00 hodin přicházejí na Václavské náměstí lidé, nesouhlasící s politiku KSČ, provolávají hesla proti KSČ. Jednotky SNB spolu s LM je vytlačí z náměstí a jen co vytlačí z náměstí jednu skupinu a z jiné strany přichází na Václavské náměstí další skupina opět v počtu tisíce lidí. To pokračuje až do 20: 00 hodin, kdy na Václavské náměstí přichází prokomunističtí demonstranti a zřejmě se jedná o převlečené milice a těm se hrubým násilím podaří ovládnout Václavské náměstí. Milice zablokují všechny mosty a tím znemožní přístup na Hrad. V noci navštěvuje Gottwalda sociální demokrat Laušman a zcela se mu podřizuje, souhlasí s tím, aby sociální demokracie byla ve vládě. Sociální demokracie to zdůvodní tak, že se jednalo o záchranu strany. Laušman svůj vstup podmiňuje tím, že bude uvolněn sekretariát jeho strany.  I Jan Masaryk se zotavil ze své laryngitidy a vstal z kolébky a souhlasí se svojí účastí ve vládě a prohlásí, že rád si s touto vládou zavládne.

      25. února vychází inciativa nazvaná „Kupředu levá zpátky ni krok“, kterou podpořilo 153 umělců vyzývající k podpoře KSČ. Podepsali ji mimo jiných - Jan Plachta, František Filipovský, Otomar Krejča, Miloš Nedbal, Ladislav Pešek, Jindřich Plachta, Marie Rosůlková, Vladimír Šmeral, Václav Vydra ml., Otakar Vávra. Gottwaldovi se podařilo sehnat dost kolaborantů z jiných stran ochotných jít s ním do vlády. V 11:00 hod je domluvena schůzka s Benešem. Situaci ale zkomplikuje demise dvou ministrů staré vlády za sociální demokracii a to náměstka předsedy vlády Františka Tymeše a ministra výživy Václava Majera. Tedy teď se jednalo o 14 ministrů a to stačilo k odvolání vlády jako celku. Gottwald v domluvený čas předstoupí před Beneše a  seznámí jej s členy nové vlády a pronese naspaný projev, ve kterém řekne:„ Pane prezidente!  Dne 20. února 1948 podali do Vašich rukou demisi členové vlády, zastupující stranu národně socialistickou, lidovou a demokratickou. Tím vznikla nutnost doplnění a rekonstrukce vlády. Mezi tyto dvě věty před slůvko „Tím“ Gottwald vlastní rukou vsunul větu „ Dnes podávají“ (původně napsal - později také podali), předseda vlády František Tymeš a ministr výživy Václav Majer a pokračoval dál. Beneš si podle Smutného byl vědom toho, že demisi teď podala nadpoloviční většina vlády, že ústavní postup by byl odvolat celou vládu, ale byl těžce nemocný a chtěl mít vše už za sebou, mít klid a snad měl strach i z toho, že komunisté jsou schopni jeho osobu skandalizovat, a tak se rozhodl pro neústavní krok. Přijal demisi a Gottwaldovi v 16:30 hodin podepsal novou vládu. Z hradu odjíždí Gottwald na Václavské náměstí, kde před davem vykřičel v opilosti svůj projev.  Dne 5. března nastalo poslední dějství frašky. Vláda předstoupila před parlament, který ovládal strach, a poslanci vyslovili souhlas s obrozenou vládou Gottwalda.

Závěr

     Jak vyplývá ze samotných komunistických hlášení, komunisté ovládli v době krize města v okolí Prahy, ale ulice v Praze ne. Tam probíhali protikomunistické demonstrace. Je nepochopitelné, že opozice nedokázala této věci využít a byla jenom ve vleku událostí. Šest dnů rozhodlo o komunistickém vítězství spjaté s ruskou nadvládou na dlouhých 41 let. Československé občany už jenom čekala ztráta národní suverenity, vláda jedné strany, vražedné politické procesy, teror, koncentrační tábory, konce všech občanských svobod, léta katastrofálního hospodářství a prázdné obchody.  V únoru 1948 hranice celého kdysi demokratického a svobodného Československa s velkým rachotem obklopila železná opona.