Druhá světová válka a řízené střely V1

Německý raketový výzkum začal v roce 1927, kdy vznikla „Společnost pro kosmické lety.“ Do této společnosti patřil tehdy osmnáctiletý Werner von Braun, který už v té době měl nesporný technický talent.

      Po nástupu nacistů k moci dostala tato společnost zelenou. Jako základna pro výzkum byl vybrán poloostrov Usedom a rybářská osada Peenemünde. Místo vyhotovovalo z důvodu, že bylo možné pokusné rakety střílet do moře. Peenemünde, se začalo stavět v roce 1936 na rozloze 24 km čtverečních. Pozemek stál tři čtvrtě milionu říšských marek. Výzkumná základna stála dvacet milionů říšských marek. Začal zde nejen vývoj rakety V2 (o té budu psát později) ale i dalších raketových systémů.

      Jedna z mnoha věcí, která se zde vyvíjela, byla řízená střela  V1.  Střela V 1 měla trup, který byl rozdělen do šesti sekcí. V první sekci byly měřicí přístroje. Na hrotu byla vrtulka, která se roztáčela prouděním vzduchu a poháněla měřič rychlosti. Díky počítadlu bylo možno sledovat vzdálenost k cíli. Pak následovala bojová hlavice a poslední byla palivová nádrž, tlakové láhve se stlačeným vzduchem, servomechanismy řízení, voltové baterie, táhla a pohon směrových a výškových kormidel. Vše bylo poháněno pulzním motorem na benzín o 76 oktanů, který se stlačoval k motoru. Střela byla řízena autopilotem, který umožňoval měnit několikrát trasu střely. Nad cílem pomocí dvou pyropatron se zblokovaly servery, představila se výšková kormidla na sestup a vypnul se přívod benzinu a střela šla k zemi.

      Střela se odpalovala z katapultu, který tvořila roura, ve které se pohyboval píst. Na rouře byla deska, na které byla položena v kolébce střela. Píst byl poháněn horkou párou ohřátou na 500 stupňů C a po uvedení do činnosti katapult vypálil střelu, která dál pokračovala vlastním letem. Obsluha připravila vše pro odpálení střely a po přípravě se ukryla do krytu, ze kterého uvedla katapult do chodu. Druhá možnost k odpálení střely spočívala v jejím zavěšení pod letadlo HE111. Po náletu na Peenemünde, přemístili Němci odpalovací rampy do oblasti Calais, Rouen, Valognes, Briquebe a na poloostrov Cotentin.

       Na Londýn bylo vypáleno 4000 střel a z nich 3 000 dosáhlo Londýn. Zabily 7 810 civilních obyvatel.  Dalším cílem byly Antverpy, na které bylo vypáleno 8 696 střel a 5 960 střel zasáhlo Antverpy a zabily celkem 2 423 osob.

       Na základě této řízené střely byl zahájen vývoj pilotované řízené střely Reichenberg  ( Liberec). Důvodem vývoje byla skutečnost, že běžné střely nejsou schopné zasáhnout přesně cíl. Vůdce souhlasil s vývojem s podmínkou, že bude pilotovy dána možnost střelu po navedení na cíl opustit padákem. To však bylo dost vyloučeno na základně skutečnosti, že střela se pod úhlem 45 stupňů řítila střemhlav k cíli 700 km rychlostí. Předpokládalo se, že střelu budou pilotovat mladíci z Hitler jugend. Tuto střelu jako první zkušebně pilotoval Rudolf Ziegler, zavěšený se střelou pod bombardérem H 111. Po přistání si vážně poranil páteř.  Střelu zkoušel i slavná pilotka Hanna Reitsch. Při prvním pokusu v důsledku turbulence narazila do trupu bombardéru, ale dokázala s poškozenou střelou přistát, Při druhém pokusu rovněž Hanna Reitsch  havarovala v z důvodu,  že byl v kabině střely pytel s pískem, který simuloval druhého pilota a ten se při přistání posunul a zblokoval táhla řízení.  Střela se dostala do sériové výroby, k jejímu řízení se přehlásilo 30 pilotů a konec války ukončil tento projekt