Takže i dnes se s vámi podělím o další úsměvnou příhodu z doby, kdy u nás panovala tuhá totalita. Popsal jsem příhodu tak, jak jsem ji zažil.
Touto příhodou se nechci se dotknout práce dobrovolných hasičů, bez jejich pomoci se žádná obec neobejde. Mimo své určení, jaké je dobrovolně hašení požáru, zásahy při povodních, ekologický havárii dopravních nehodách jsou důležitou a významnou složkou z hlediska společenského života každé obce. Jako dobrovolní hasiči, pracují na vysoké profesionální úrovni a já si jejich práce osobně vážím.
Je jedna vesnice, která má 90 čísel popisných, leží v údolí obklopeném pohořím Džbán a tehdy i chmelnicemi. Událost, kterou popisuji, se udála v této vesnici době reálného socialismu a z uvedeného důvodu požárníci a ne hasiči, jak je správné dnes.
V této vesnici, naše rodina po smrti babičky zdědila dům, který používala k rekreaci a k útěku ze smogem zamořených Severních Čech.
Zahrádka kolem domu sousedila s boční zdí budovy Místního národního výboru, kde byly dvě garáže a v jedné z garáží bylo uskladněné červené požární auto dobrovolných hasičů značky Praga erena.
Bylo to v sobotu po dobrém obědě, venku bylo nádherné teplé počasí a celá rodina byla na zahradě a užívala si po obědě siestu s kávou a zákuskem. Přes plot byl pohled na prázdnou vesnici, kde občas proběhl vesnických ořech a jinak nic se nedělo.
Najednou pozornost nás všech zaujal muž, který s rozvázanými botami utíkal z kopce směrem k Místnímu národnímu výboru. Vidět v tom horku pádícího muže, už byla věc sama o sobě pozoruhodná. Doběhl k budově a otevřel garáž, kde bylo uskladněné požární vozidlo. Chvilku tam něco dělal a pak vyšel ven z garáže, kde se srazil s dalším mužem, který rovněž v nevídaném běhu doběhl k budově. „Tak co je?!!“ „Ty vole baterka je totálně vybitá!“ Vešli spolu do garáže a za chvilku vyběhli a každý za jeden držák nesli velkou autobaterii a běželi s ní naproti do dvora JZD, kde byly zaparkované traktory JZD. Pak za chvilku opět vyběhli s autobaterií a běželi zpět do garáže. Stále jsme nechápali, co se děje.
Po krátkém kutění byl slyšet zvuk nastartovaného motoru a z garáže vyjela červená požární Praga erena se zapnutým majákem a sirénou. Jenže neznámého důvodu siréna na autě, místo všeobecně známého zvuku sirény „ Hóóříí „ vydávala pouze poloviční zvuk, tedy „Hóó „… „Hóó „a dál nic. Můj táta to s neskrývaným údivem pozoroval a pak prohlásil, že by jeden měl běžet před autem a po zaznění sirény Hóó by měl křičet řííí. Zatímco jsme vesele řešili, zda by měl onu slabiku výkřikem doplňovat běžec či závozník, tak požární auto nepochopitelně objíždělo náves stále se zvukem sirény Hóó. Asi po 15 minutách se náhle rozchrchlal místní rozhlas, který opakovaně oznamoval, že hoří chata u bývalé cihelny, což je samota od této vesnice vzdálená cca 3,5 km. Po ukončení hlášení po silnici tryskem projela dvě požární auta LIAZ profesionálních hasičů z okresního města, která to měla z okresu k hořící chatě cca 25 km. Po okružní jízdě kolem návsi a za stálého zvuku Hóó.. se požární auto Praga vydalo za požárními auty profesionálních hasičů z okresního města.
Jen co požární auto Praga odjelo, začali se ke garáži sbíhat místní dobrovolní hasiči. Tu jednomu upadla helma, tu druhý upustil sekerku. Doběhli k prázdné garáži, do které nechápavě nakukovali. Pak jeden z nich učinil zásadní objev a prohlásil: „ Ono tu není auto“.
Táta, když viděl ty nešťastníky s plnou požární výzbrojí přešlapovat před prázdnou garáží, prohlásil, já jsem měl pivo a ty ne, tak si vezmi klíče od auta a odvez je tam. Vzal jsem auto a dobrovolné hasiče jsem naložil. Vzadu jich sedělo pět a tak jsem vyrazil, co to dalo, jednou rukou se opírající o klakson k hořící chatě. U hořící chaty jsem je vyložil a zajel jsem co nejdál, tak, abych nepřekážel a pozoroval, jak hoří střecha chaty a jak požárníci pracují.
Jenže nebyl všemu ještě konec. Ve vedlejší vesnici dobrovolní požárníci zjistili, že v dohledu hoří chata a samozřejmě došli k závěru, že je nutná pomoc a také nádherná příležitost, jak si trochu zahasit. Vytáhli z garáže požární auto Bucegi a také vyrazili k ohni. K hořící chatě bylo možné se dostat odbočením z hlavní cesty a projetí krátkou úvozovou cestou, kterou tvořil z každé strany vysoký svah a pak následovala rovná cesta lemovaná stromy. Řidič požárního auta Bucegi odbočil trochu zprudka do úvozové cesty a najel na svah. Za normálních okolností by se nic nestalo, jenže auto naložené vodou se zhouplo a o položilo se na bok. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale tím se cesta k hořící chatě definitivně zablokovala. Auto leželo na boku od jednoho svahu ke druhému a nedalo se v žádném případě objet. Jediná možnost, jak se dostat k hořící chatě byla objížďkou, což představovalo cestu delší o cca 4 km a přes pole…
Zřejmě žádného ze čtenářů nepřekvapí, že po tomto obětavém zásahu svazu požárníků zůstaly z chalupy pouze obvodové zdi a vůkol rozježděné pole.
