Sklo, ze kterého pil nebo jedl skoro každý

Duritka. Tlustostěnná sklenička tvarem připomínající květ. Kdo z nás ji neměl nebo stále ještě nemá doma? Dá se z ní pít horký čaj i studená voda. Dnes už jí tak trochu pohrdáme jako reliktem socialistické estetiky. Její historie

Z Chyšky až na sever

Počátek historie téhle sklárny je potřeba hledat až na Vysočině. Právě tam se v roce 1837 v obci Chyška u Havlíčkova Brodu v židovské rodině narodil Josef Inwald.  Bystrý muž s nesporným podnikatelským talentem. Už v pětadvaceti letech založil v Německém Brodě svou první sklárnu, o dvanáct let později otevřel další huť v nedaleké obci Střelecká, kde zaměstnával 400 lidí. V roce 1874 otevřel Josef Inwald další sklárnu, tentokrát na pražském Zlíchově.  Zde nalezlo práci dalších pět set lidí. Není jistě bez zajímavosti, že mezi nimi byl i otec písničkáře a herce Karla Hašlera. O zhruba dvacet let později Inwald ve své sklářské expanzi pokračoval a převzal upadající sklárnu v Poděbradech. Postavil ji na nohy a specializoval na sifonové lahve. Těsně před koncem 19. století přišel Inwald podnikat také na sever Čech.  Ve sklárně v Hudcově u Teplic začal s výrobou okenních skel a stolního nádobí z mušelínového skla, což je velmi jemný, zároveň ale velmi tvrdý a odolný materiál. Inwaldovy sklárny měly zastoupení v mnoha evropských zemích i v zámoří a všude si jeho výrobky vydobyly dobrou pověst. Svědčí o tom i četné úspěchy na mezinárodních výstavách.

Sklář šlechticem

 Josef Inwald  na konci devatenáctého století platil za významnou osobnost českého průmyslu i veřejného života. Byl členem českého zemského sněmu a pražské městské rady, prezidentem úvěrového spolku Živnostenské banky, členem ústřední komise pro světovou výstavu v Chicagu a prezidentem zemské jubilejní výstavy v Praze.  Dnes už možná trochu legračně může působit jeho funkce velitele a vedoucího kanceláře císařskokrálovského soukromého měšťanského pěchotního sboru v Praze. Za své aktivity získal četná ocenění.  Například rakouský Záslužný kříž, srbský Takovský řád nebo španělský řád Karla III.  Nejvyšší poctou, kterou se Josefu Inwaldovi dostalo, bylo povýšení do šlechtického stavu. Rozhodnutím císaře Františka Josefa I. mu byl v roce 1901 udělen predikát von Waldtreu. Dostal také erb, ve kterém byla sova sedící na skále a dvě zlaté jedle.

Poslední akvizice:  Rudolfka

Krok, kvůli kterému si Inwaldův sklářský koncern v našem seriále o sklárnách připomínáme, učinil Josef Inwald rok před svou smrtí. Tehdy totiž koupil objekt válcovny jemného plechu s přilehlým dolem Rudolf v Dubí u Teplic.  Šlo o zkrachovalý podnik, který ještě o pár let dříve patřil k největším svého druhu v monarchii. Inwald ho během jediného roku přebudoval na sklárnu nazvanou Rudolfova huť.  Krátce na to, v květnu 1906, Josef Inwald von Waldtreu zemřel.  Jeho podniky převzali synové Rudolf a Oskar a otcovo malé impérium záhy převedli na akciovou společnost.  Společně ale bratři firmu nevedli dlouho, starší Rudolf zemřel už v roce 1915. Sklárny se pod hlavičku akciovky úspěšně rozrůstaly. V roce 1918 zaměstnávala společnost Sklárny a rafinerie Josef Inwald, a. s na tři tisíce lidí. Největší z provozů firmy byla právě Rudolfova huť. Ve dvacátých letech tu pracovalo kolem 1300 lidí.

Duritky, boule, barolac

Rudolfova huť se zapsala do historie především jako sklárna, kde se vyrábělo účelné a zároveň esteticky hodnotné lisované dekorační a stolní sklo.  Sklárna za to vděčila Rudolfu Schröterovi, rodákovi ze Saska, který do firmy přišel v roce 1912. Neměl sice výtvarné vzdělání, ale díky svému talentu se stal hlavním návrhářem podniku.  Právě Schrötter je autorem v úvodu zmíněné duritky, ale i celé řady dalších dnes už legendárních výrobků Rudolfovy hutě. Určitě budete znát stolní řadu Bull tedy Boule. Jde o hladké skleněné nádobí dekorované na okrajích řadou skleněných kuliček. Možná máte doma některou z váz s nápadnými zvířecími nebo rostlinnými motivy z řady Barolac, a u babičky v příborníku byste asi našli žlábkovanou mísu nebo dózu z řady Lord. Rudolf Schrötter působil ve firmě i po znárodnění v roce 1945. Do důchodu odešel až v roce 1958. Výrobky z Rudolfky si designovou kvalitu udržely i pak. Do závodu totiž nastoupili mladí výtvarníci, kteří ve Schrötterově práci pokračovali.

A co stalo mezitím?

Po úspěchu z prvního dvacetiletí po smrti zakladatele firmy přišly těžké časy. Hospodářská krize společnost málem položila, například sklárnu v Poděbradech převzala Česká eskomptní banka v Karlových Varech, závod měl být srovnán se zemí a pozemky rozprodány na stavbu rodinných domů. Z projektu naštěstí pro nákladnost sešlo. Továrnu koupil Leo Moser a továrnu zachránil. Úplný bankrot firmy Inwald odvrátila až půjčka se státní garancí. Po připojení Sudet k nacistickému Německu přešla společnost pod Drážďanskou banku, od které ji odkoupil Rakušan dr. Holler. Oskar Inwald zemřel v prosinci roku 1938 ve Vídni.  Jak jsme v úvodu zmiňovali, Inwaldové byli Židé a i jejich životní partneři byli často z židovských rodin. Někteří členové rodiny, jako například část některé z dětí sestry Rudolfa a Oscara Adele, proto nepřežili holocaust. Jiným se podařilo uprchnout do zahraničí. Potomky sklářské rodiny Inwaldů dnes najdete v Německu, Velké Británii nebo v USA.